Třída: Bacillariophyceae - rozsivky
Rozsivky
představují zcela jiný typ mikroskopických rostlin ve srovnání s třídami Chrysophyceae a Xanthophyceae. Obě tyto třídy jsou charakterizovány vývojovou
posloupností od bezblanných monadoidních typů až po vláknité nebo sifonální
organizace. Rozsivky ustrnuly na jednobuněčnosti, žijí buď samostatně nebo
v koloniích, ale na tomto organizačním stupni vytvořily zcela novou
tvářnost rostlinné buňky, s jakou se u řas už nikde jinde nesetkáváme. Obecně
rozšířené pohlavní rozmnožování rozsivek, velká variabilita a četnost druhů
svědčí o tom, že jednoduchost rozsivek nezpůsobila zjednodušení tvarová ani
funkční, naopak, že rozsivky nám představují skupinu živou a vyvíjející se, ovšem
jen v omezených tvarových hranicích.
Buňky
rozsivek mají silně zkřemenělou buněč.
blánu, která je tvořena hlavně vodnatým polymerem oxidu křemičitého, který
je blízký opálu a nazývá se frustula.
Vnitřní a vnější povrch frustuly pokrývá ochranná polysacharidová vrstva diatotepin. Tento kyselý polysacharid
se intezivně barví roztokem rutheniové červeně. Frustula se skládá ze dvou
polovin: větší - horní - se jmenuje epitéka
a je posazena na menší - hypotéku -
asi tak, jako víko na spodek krabice. Každá téka je složena ze dna - valvy
- a obručovitého okraje - pleury.
Pleury obvykle na rozdíl od valv nemají žádnou skulpturu, někdy ale nesou
ploché křemité výběžky, tzv. septa,
směřující do nitra buňky. Struktura valv je druhově specifická a sestává z
pravidelně uspořádaných systémů pórů, komůrek a žeber.
Schránky
rozsivek jsou stavěny podle dvou typů: Centrické
rozsivky mají valvy v podstatě okrouhlé a podobají se Petriho misce.
Schránky mají více rovin souměrnosti, valvy - často velmi ozdobné - mají
radiální souměrnost. Penátní rozsivky mají
naproti tomu buňky několikrát delší než je jejich šířka. Soustava rýh na
valvách je symetricky uspořádána podél podélné osy, která bývá současně osou
souměrnosti. Při popisu rozsivek rozeznáváme dvojí pohled na schránky: pohled valvální (pohled shora) a pohled pleurální (pohled ze strany).
Valvy
většiny penátních rozsivek mají ve směru delší osy podélnou štěrbinu, tzv. rafe. Uprostřed buňky je rafe přerušena
centrálním uzlem (nodulem), což je
ztluštěnina buněčné blány; na koncích buňky končí rafe v terminálních uzlech (nodulech). Štěrbinové nebo kanálkové rafe má
význam pro pohyb buňky. Hnací silou jsou stahy kontraktilních filamentů
v povrchové plazmě, které jsou přenášeny na podklad pomocí slizu. Rychlost
pohybu dosahuje (0,2 – 25 µm . s-1).
Protoplast
vyplňuje celou buňku a vniká i do rafe. Diploidní jádro je kulovité a je
umístěno uprostřed buňky. Po jeho stranách jsou u penátních rozsivek dvě velké
vakuoly. Chromatofory většiny druhů jsou nástěnné, u rozsivek s rafe zpravidla
1-2, u rozsivek bez rafe pak četné, malé a terčovité. Jejich barva je různá, od
žluté přes zelenou a olivově zelenou až k hnědé. Kromě chlorofylu a + c obsahují též různé karotenoidy,
jako je b-karotén a fukoxantin. Jako asimilač.
produkt vzniká olej, hromadící se v
podobě hnědých kapek, nebo volutinová
zrna. Přítomnost chrysolaminaranu u
některých rodů svědčí o oprávněnosti zařazení rozsivek do kmene Chromophyta. Řada rozsivek produkuje
sliz, který je vylučován z buňky speciálními póry v podobě amorfní
hmoty, vláken nebo stonků, které buď stmelují buňky do kolonií nebo je
připevňují k podkladu.
Rozsivky
se množí nejčastěji prostým dělením. Před tím se protoplast zvětší, téky se
poněkud rozestoupí aniž se buňka rozevře, pak proběhne mitóza jádra a protoplast
se rozpůlí podle roviny, která je rovnoběžná s valvami. Vznikající dvě buňky si
vytvoří každá jednu novou téku a to vždy tu menší - hypotéku. Vzniklé dvě
dceřinné buňky se pak ovšem liší svou velikostí, neboť schránka vzniklá z
mateřské epitéky je větší než druhá, vzniklá z hypotéky.
S
postupujícím dělením se část populace rozsivek stále zmenšuje a buňky nabývají
stále menších rozměrů. Dosáhnou-li určité minimální velikosti, musí dojít k
tvorbě tzv, auxospór (zygot),
kterými se obnoví původní velikost. Nedojde-li k pohlavnímu procesu buňky
odumřou. Tvorba auxospór probíhá v podstatě tak, že malá buňka odvrhne
schránku, načež nahý protoplast roste tak dlouho, až dosáhne své původní
velikosti a pak si zase vytvoří schránku novou. Tvorba auxospór však probíhá
několika způsoby a v mnoha případech je zřejmé, že jde o pohlavní proces. Buď
při něm kopulují dva jedinci, nebo se buňka při redukčním dělení rozdělí na
gamety, které pak znovu splývají.
Rozsivky
žijí ve všech druzích vod, hojně v půdě, jejich buňky unášené vzduchem
bývají častou složkou společenstva zvaného aeroplankton a tvoří tak
nejrozšířenější skupinu řas. Obrovskou produktivitu vykazují rozsivky na spodní
straně ledových ker obklopujících Antarktidu. Rozsivky bentické mívají
zpravidla rafe, kdežto planktonní většinou nikoli. Ve sladkých vodách dosahují
během svého rozvoje nejčastěji dvou maxim, na jaře a na podzim. Hodně druhů je
epifytických, žijících přisedle na řasách nebo na ponořených rostlinách (perifyton). Jejich biomasa může tvořit
25% celkové biomasy produkované rostlinami. Jejich rozvoj je naprosto závislý
na přítomnosti rozpustných forem oxidu křemičitého v prostředí.
V příznivých
podmínkách vznikaly během geologické historie vrstvy diatomitu (křemelina), tj.
sedimentované horniny složené převážně z křemitých schránek rozsivek,
který se využívá ve farmacii (absorpční materiál, filtrace) nebo jako lehký
izolační materiál. Mají význam pro vodohospodářskou praxi, citlivě reagují na
změny v čistotě vody a sledováním jejich společenstev je možno rychle a
spolehlivě sledovat zhoršení kvality vody. Jejich rozvoj ve vodárenských
nádržích je vždy nežádoucí, protože zhoršují chuť pitné vody. Tvar a struktura
rozsivek přispěla k zdokonalení světelných mikroskopů. Struktura misek Pleurosigma angulatum se dosud využívá
pro testování mikroskopických objektivů. V posledním období je snaha
získat olej z rozsivek k biotechnologickému použití.
Pro
dokonalé poznání rozsivek je nutná odpovídající preparace. Veškeré organické
složky se odstraní a čisté misky se uzavírají do světlolomného prostředí
(Pleurax, Nafrax). Při studiu rozsivek se ve stále větší míře uplatňuje
transmisní (prozařovací) a rastrovací elektronový mikroskop.
Celkem
známe asi 250 rodů s 50 až 100 000 druhy z nichž polovina je fosilních.
Sladkovodních druhů je přibližně 10 000.
Třída
se dělí na tři podtřídy:
1.
Coscinodiscophycideae (Centrales) – centrické rozsivky, vždy bez rafe nebo
středového žebra. Chchromatofory drobné, terčíkovité, páskovité nebo laločnaté.
ROD: Stephanodiscus
Volně
žijící rozsivky s krátce válcovitými buňkami. Nejběžnější druh S. hantzschii je hojný v jarním
planktonu převážně eutrofních vod. U živých buněk můžeme pozorovat jemná dlouhá
slizová vlákna, která paprsčitě vybíhají z pórů na okrajích buňky.
Foto zástupci: Stephanodiscus
sp1, Stephanodiscus
sp2.
ROD: Melosira.
Nejběžnější
druh M. varians má buňky vzhledu
válce, jenž je složen ze dvou polovin částečně do sebe zasunutých a které tvoří
dlouhá vlákna tím způsobem, že buňky po rozdělení zůstávají spojeny svými
valvami pomocí slizu. Valvy jsou téměř bez struktury, jsou posety drobnými, neuspořádanými tečkami; jen někdy jsou některé tečky
zvlášť výrazné Chromatofory jsou poměrně velké, laločnaté, hnědě zbarvené,
nástěnné. Buňky jsou 8-40 mm široké, 16-42 mm dlouhé. Auxospóry jsou zpravidla okrouhlé
nebo oválné a mají obvykle oba konce vytažené.
I když často nacházíme tento
druh v planktonu, je původně bentickým organismem, tvořícím nejčastěji nárosty
na vodních rostlinách a ponořených substrátech. Žije ve vodách nejrůznějších
typů, dává však přednost vodě tekoucí, poněkud znečištěné odpadními organ.
látkami. Někdy vyrůstá v ohromném množství v otevřených nádržích a musí být
odstraňována, má-li se vody nádrže používat pro vodovodní síť.
Foto zástupci: Melosira
sp1, Melosira
sp2, Melosira
sp3, Melosira
sp4.
Rod vydělený z rodu Melosira, běžně v planktonu
rybníků najdeme A.
granulata. Z ostatních zástupců jsou bežné A. ambigua a A. italica.
Foto zástupci: Aulacoseira
granulata1, Aulacoseira
granulata2, Aulacoseira
granulata3, Aulacoseira
italica, Aulacoseira
sp2, Aulacoseira
sp3.
Náleží
mezi centrické rozsivky, avšak buňky žijí jednotlivě a nikdy se nespojují do
vláken jako u předchozích dvou druhů. Buňky jsou též značně
nižší než tomu bylo u rodu Melosira a
jak již bylo řečeno, podobají se Petriho miskám. Valvy nejběžnějšího druhu C. meneghiniana jsou ozdobeny silnými
žebry, která směřují radiálně do středu buňky, avšak sahají jen do poloviny poloměru
schránky a jsou klínovitě zúžená. Celá schránka je při pohledu s pleurální
strany dosti zvlněná, středové pole je bez struktury. Četné hnědé chromatofory
mají vzhled malých, kulatých terčíků, přikládajících se ke stěnám buňky. Průměr
buněk je 8-46 mm a mají 8-9 žeber na délce
10 mm.
C. meneghiniana je bentický druh, který se však velmi často dostává do planktonu,
hlavně v řekách. Je to typ sladkých a slabě slaných vod, halofilní,
oligosaprobní, kosmopolitní.
Foto zástupci: Cyclotella
meneghiniana1, Cyclotella
meneghiniana2, Cyclotella
pseudostelligera, Cyclotella
radiosa, Cyclotella
sp1, Cyclotella
sp2, Cyclotella
sp3, Cyclotella
sp4.
2.
Fragillariophycideae – penátní rozsivky s bilaterálně souměrnými
miskami, opatřenými středním žebrem bez rafe. Chromatofory četné.
Druhy T. fenestrata a T. flocculosa jsou hojné
v planktonu i perifytonu. Indikátory čistých vod. Při pleurálním
pohledu jsou vidět silně zkřemenělá vnitřní septa.
Foto zástupci: Tabellaria
flocculosa, Tabellaria
sp1, Tabellaria
sp2, Tabellaria
sp3, Tabellaria
sp4, Tabellaria
sp5.
Buňka
nejběžnějšího druhu D. vulgaris je několikanásobně delší než její šířka. Z pleurální
strany má vzhled protáhlého obdélníku se zakulacenými rohy a mezi oběma valvami
jsou jen s obtížemi patrná jemná septa,
což jsou proděravělé lišty uložené rovnoběžně s valvami. S valvální strany mají
tvar eliptičně-kopinatý, délky 30-60 mm, šířky 10-13 mm, konce jsou poněkud povytažené. Kromě
jemných příčných, rovnoběžných rýh, které jsou uprostřed buňky přerušeny vždy
krátkou mezerou, tvořící tzv. pseudorafe,
jsou valvy ozdobeny ještě příčnými žebry,
která jsou sice v podstatě rovnoběžná, avšak různě zprohýbaná, někdy jednoduše
rozvětvená a procházejí zpravidla bez přerušení přes celou šířku valvy. Žeber
bývá 6-8 na úsek 10 mm, rýh 16 na 10 mm.
Buňky nežijí jednotlivě, ale spojují se svými rohy v řetízky pomocí slizu, vylučovaného tu zvláštním otvorem. Chromatofory jsou malé, v podobě malých terčíků. Druh je silně proměnlivý co do tvaru schránky, takže se rozlišuje celá řada variet, mezi nimiž není ostrých hranic.
Je
to opět rozsivka bentosu a nárostů, odkud se velmi často dostává do planktonu.
Jako nárost se vyskytuje na všemožných druzích ponořených předmětů a vodních
rostlin, velmi často však především jako epifyt na vláknité zelené řase Cladophora. Daleko častěji než ve
stojatých vodách ji nacházíme v řekách a v potocích. Je velmi rozšířena hlavně
v mezosaprobním pásmu pomalu tekoucích vod. Je spíše halofobní, ale snese i
zvýšený obsah solí.
Foto zástupci:
Diatoma sp1, Diatoma
sp2, Diatoma
sp3, Diatoma
sp4.
ROD: Fragilaria
Typickým
znakem pro rod Fragilaria je to, že
se buňky valvami spojují v dlouhé, pásovité kolonie, makroskopicky
patrné jako hnědá, tenká, dosti křehká vlákna. Buňky druhu F. capucina jsou navzájem spojeny slizem. Schránka má s pleurální
strany vzhled tenké tyčinky se zakulacenými rohy, s rovnoběžnými stranami. S
valvální strany jsou téhož vzhledu, avšak ke konci jsou poněkud zúžené a celý
konec je zakulacen. Struktura valvy spočívá v jemných příčných, rovnoběžných
rýhách, které jsou uprostřed přerušeny podélným osním polem, tvořícím psudorafe.
Uprostřed buňky jsou rýhy na valvě postupně kratší a kratší, načež se znovu
prodlužují, takže uprostřed dochází ke vzniku okrouhlého centrálního pole, v němž není žádná struktura. Buňky jsou 25-100 mm dlouhé a 2-5 mm široké, rýžek je 15 na 10 mm; jsou tvarově dosti proměnlivé, takže u
druhu rozlišujeme několik variet.
F.capucina je velmi rozšířena v planktonu a v litorálním pásmu sladkých, hlavně
eutrofních vod, někdy je nacházena v poněkud slaných vodách. Na čistotu vody je
dosti náročná, patří k oligosaprobiontům. Hlavní její rozvoj nastává v
nejteplejším období roku.
Foto zástupci: Fragilaria
crotonensis1, Fragilaria
crotonensis2, Fragilaria
crotonensis3, Fragilaria
crotonensis4, Fragilaria
capucina, Fragilaria
berolinensis, Fragilaria
sp1.
ROD: Synedra
Rod
Synedra je velmi podobný morfologií
buňky předchozímu rodu Fragilaria a
podle posledních taxonomických změn jsou zástupci rodu Synedra přeřazováni právě do rodu Fragilaria. Jediným podstatným znakem,
který oba rody rozlišuje, je tvorba pásovitých kolonií u rodu Fragilaria. Rod Synedra se tedy vyznačuje tím, že buňky všech jeho druhů žijí
jednotlivě a tvoří-li kolonie, pak nikdy pásovité. Jinak stavbou buňky souhlasí
zcela s předchozím rodem.
Druh
S. ulna má vzhled silně protáhlé
tyčinky, s pleurální strany na bocích poněkud rozšířené. S valvální strany má
tvar lineární až kopinatý, konce jsou zakulacené a různě utvářené, což vedlo k
rozlišení řady variet. Struktura ték je zcela podobná jako u předchozího druhu.
Příčné rýžky nechávají v podélné ose úzké osní pole, pseudorafe, a uprostřed
valvy je vytvořeno okrouhlé centrální pole. Pravá rafe chybí. Rozměry
buněk:50-350 mm dlouhé, 5-9 mm široké, 8-12 rýh na 10 mm. Nejčastěji tvoří nárosty na vodních
rostlinách, odkud se zhusta dostává i do planktonu a bentosu. Je to jeden z
nejrozšířenějších druhů řas, který žije ve vodách nejrůznějšího typu na celém
světě, zvláště pak ve vodách eutrofních a bohatých na vápník. Je mezosaprobní.
Foto zástupci: Synedra
acus, Synedra
ulna1, Synedra
ulna2, Synedra
parasitica1, Synedra
parasitica2, Synedra
sp1, Synedra
sp2.
Běžným
planktonním druhem tohoto rodu je A.
formosa tvořící hvězdičkovité kolonie v čistých i eutrofních vodách.
Foto zástupci: Asterionella
formosa, Asterionella
sp1, Asterionella
sp2, Asterionella
sp3, Asterionella
sp4, Asterionella
sp5.
3.
Bacillariophycideae - penátní rozsivky
s rafe, schopnost klouzavého pohybu
Patří
mezi rozsivky penátní a to do skupiny, která má rafe vyvinutou pouze na jedné valvě, v tom případě na hypovalvě, kterou
buňky přisedají na substrát a nepohybují se.
Široce eliptické schránky C.pediculus jsou v příčné ose silně
prohnuty, takže mají tvar mělké kolébky, na koncích otevřené, obrácené dolů.
Jak již bylo řečeno, má spodní strana, tedy hypovalva, vytvořenou rafe a
přisedá na substrát, kterým bývá nejčastěji vláknitá řasa. Epivalva je bez
rafe, pouze s úzkou pseudorafe v místě, kde je přerušena struktura, jež se
vyvíjí na obou valvách poněkud odlišně. Na epivalvě jsou rýhy radiální, z
jemných teček a je jich 17 na 10 mm. Mezi nimi jsou umístěny
též větší tečky, které souběžně s podélnou osou vytvářejí několik podélných
linií, mírně zvlněných. Na hypotéce je kromě rafe a poměrně stejně úzkého
osního pole vytvořeno též nevelké centrální pole; jinak jsou rýhy též radiální
a jemně tečkované a je jich 16-18 na 10 mm. Na hypovalvě nedobíhají
až k okrajům schránky, takže okraj hypovalvy je bez struktury, hyalinní.
Chromatofor je jeden velký, ve tvaru laločnatého terče a přiléhá k epivalvě.
Rozměry schránek: délka 15-56 mm, šířka 10-37 mm. Velmi rozšířený druh, žijící hlavně
epifyticky v nárostech různých vod, sladkých a hlavně poněkud slaných, na vodních
rostlinách a řasách (hlavně na Cladophora).
Je to druh halofilní, oligo- až mezosaprobní.
Foto zástupci: Cocconeis
placentula1, Cocconeis
placentula2, Cocconeis
sp1, Cocconeis
sp2, Cocconeis
sp3.
Rozsivka
příslušející k penátním, s rafe na obou valvách. Rod Navicula je velmi bohatý, obsahuje
několik set druhů, jež mají zpravidla tvar lodičky. Jedinci žijí vždy
jednotlivě, nikdy netvoří kolonie. Rafe je vždy uprostřed valvy, nikdy se
nepřibližuje k jejímu okraji. Dva destičkovité chromatofory přiléhají k pleuře.
N. radiosa. má schránku úzce
kopinatou, jež se postupně zužuje k ostře zakulaceným koncům. Rýhy jsou
uprostřed buňky radiální a tvoří nevelké, rombické centrální pole. Déle od
středu obracejí rýhy svůj směr v paralelní a v poslední třetině jsou již
konvergentní. Osní pole je úzké. Rozměry: 40-120 x 10-19 mm; 10-12 rýh na 10 mm. Je druhem sladkých až lehce slaných vod,
žijícím hlavně na dně litorální zóny stojatých i tekoucích vod a je značně
rozšířen.
Foto zástupci: Navicula
acomoda, Navicula
avenacea, Navicula
cf. lanceolata, Navicula
cf. tuscula, Navicula
rhynchocephala, Navicula
tripunctata, Navicula
sp1, Navicula
sp2, Navicula
sp3, Navicula
sp4.
Rod
Pinnularia má obvykle schránky
lineárně eliptické až kopinaté, někdy s protaženými konci.
Mohutné rýhy na valvách jsou vlastně komůrky, jejichž vyústění dovnitř buňky je
viditelné jako dvě podélné linie.
Chromatofory mají vzhled dvou destiček, uložených vedle pleury. Jinak je tento
rod velmi příbuzný rodu Navicula;
patří též do penátních rozsivek s rafe na obou valvách.
Schránky
druhu P.maior jsou lineární, uprostřed
a na koncích nepatrně rozšířené, mohutné, až 300 mm dlouhé a 40 mm široké; konce jsou široce zakulacené.
Mohutných komůrek bývá 5-7 na 10 mm; jsou radiální a ke koncům
buňky se mění v konvergentní. Otvor komůrek, jímž ústí do nitra buňky, je
zřetelně patrný a jeví se jako dvě podélné linie, které na každé straně kolmo
přetínají rýhy. Osní pole je dosti široké, uprostřed jen nepatrně rozšířené,
takže se zvláštní centrální pole neutváří. Rafe je široká. P.maior je sladkovodní druh, žijící v litorálu a v bentosu jezer a
řek.
Foto zástupci: Pinnularia
cf. viride, Pinnularia
pleurální pohled, Pinnularia
valvární pohled1, Pinnularia
valvární pohled2, Pinnularia
sp1, Pinnularia
sp2, Pinnularia
sp3, Pinnularia
sp4.
Schránka
je výrazného esovitého tvaru, jenž je jedním ze znaků celého rodu. Odmyslíme-li si toto
zkroucení, jsou buňky kopinaté, postupně se zužující k oběma koncům. Struktura
schránek je tvořena velmi jemnými tečkami, seřazenými do příčných a podélných
řad, které se protínají naprosto kolmo. Dva destičkovité chromatofory se
přikládají k pleuře. Druh G. acuminatum
dosahuje značné velikosti, 100-200 mm x 15-20 mm. Rýhování u tohoto druhu tvoří čtverečky,
to znamená, že rýžky podélné i příčné jsou od sebe stejně daleko a vejde se
jich asi 18 na 10 mm. Druh má několik variet,
lišících se od sebe hlavně utvářením konců buněk. Je druhem sladkovodním a je
hodně rozšířen hlavně v bentosu vod různého typu.
Foto zástupci: Gyrosigma
attenuatum1, Gyrosigma
attenuatum2, Gyrosigma
cf. attenuatum3, Gyrosigma
parvulum, Gyrosigma
scalptratum, Gyrosigma
valvární pohled, Gyrosigma
sp1, Gyrosigma
sp2.
Buňky
tohoto rodu jsou souměrné jen podle dvou rovin, a to podle podélné a sagitální (horizontální). Svým tvarem se
podobají poněkud buňkám rodu Navicula,
ale jsou heteropolární: na horním
konci bývá schránka zpravidla rozšířená, na dolním konci klínovitě zúžená. Má tvar
obrácené láhve (pistole) s valvální strany, zatímco se strany pleurální má zase
vzhled klínu.
Buňky
G. acuminatum žijí vždy jednotlivě ve
společenstvu nárostů, připevňujíce se k substrátu rosolovitými stopkami. Lahvovité
schránky jsou nad středem zaškrcené, dlouhé 20-70 mm a široké 5-11 mm. Horní konec je široký, nahoře s malým
zobáčkem, bazální konec je silně zúžený. Rýhy jsou lehce radiální, v počtu
10-13 na 10 mm. Osní pole je úzké,
centrální pole víceméně široké, jednostranné, s jednou izolovanou tečkou. Druh
je velmi proměnlivý a vytváří řadu variet, které jsou všechny sladkovodní a
velmi rozšířené mezi nárosty u litorální zóny různých sladkých vod, zvláště ve
stojatých tvrdých vodách.
Foto zástupci: Gomphonema
constrictum, Gomphonema
sp1, Gomphonema
sp2, Gomphonema
sp3, Gomphonema
na vlákně řasy, Gomphonema
kolonie na stopkách, Gomphonema
slizové stopky.
Penátní
rozsivka s rafe na obou valvách, mající však opět jiný typ souměrnosti. Zatímco předchozí penátní rody
měly schránky souměrné vždy podle podélné osy, má tento rod schránky souměrné
jen podle roviny sagitální a příčné. Schránky mají tudíž dorzoventrální stavbu;
lze na nich rozlišit hřbetní a břišní stranu, jsou poloeliptické až
půlměsíčité, hřbetní strana je silně vypouklá, břišní rovná nebo jen slabě
vypouklá uprostřed. Konce schránky C.ventricosa.
jsou ostře zakulacené, lehce ohnuté k břišní straně. Rýhy jsou tvořeny řadami
teček a jsou na hřbetní straně nad rafe radiální, jen ke koncům přecházejí na
konvergentní; na břišní straně pod rafe jsou též radiální a je jich 12 na 10 mm. Rafe je umístěna nikoli v podélné ose, ale
blíže k břišnímu okraji, s nímž je téměř rovnoběžná a je rovná.
Osní
pole je úzké a uprostřed valvy se jen málo rozšiřuje. Chromatofor s pyrenoidem
má podobu velké, prohnuté desky, jejíž střed přiléhá k vyklenutému boku
schránky. Velikost buněk je 10-40 x 5-12 mm. Buňky C.ventricosa žijí
jednotlivě ve vodě, ale většinou jsou uloženy v rosolu, který kolem sebe
vylučují, až vytvoří jakousi rosolovitou trubici, která se přichycuje jako
nárost na ponořených substrátech, nebo žijí v bentosu. Tento sladkovodní
litorální druh je neobyčejně rozšířen, zvláště v nárostech a bentosu různých
vod.
Foto zástupci: Cymbella
cf. ventricosa, Cymbella
valvární pohled, Cymbella
sp1, Cymbella
sp2, Cymbella
sp3, Cymbella
sp4, Cymbella
sp5.
Na
počet druhů bohatý rod Nitzschia obsahuje
podobně jako rod Navicula několik set druhů, které se
všechny vyznačují těmito společnými znaky: rafe má tvar kanálku, který probíhá v tzv. kýlu. Kanálkovitá rafe je
do vnějšího prostředí otevřena řadou otvorů, které se nám promítají v podobě
tzv. kýlových teček. Kýl je vytvořen
na epitéce i hypotéce na opačných okrajích buňky, vzhledem k vzájemné poloze na
diagonále. Buňky jsou ponejvíce čárkovité až jehlovité. Příčný průřez schránkou
je kosočtverečný nebo kosodélníkový.
N.acicularis má schránky velmi jemné,
tenké, přímé, kopinaté, na obě strany náhle zúžené a na obou koncích vytažené
ve velmi tenké a dlouhé výrůstky. Buňky mají dva chromatofory a rozměry 50-150
x 3-4 mm. Kýlových teček připadá
17-20 na 10 mm. Rýhy jsou neobyčejně
jemné, velmi slabě patrné. Tento typický planktonní druh je velmi rozšířen ve
vodách všech typů, hlavně eutrofních; v tekoucích vodách indikuje beta až
alfamezosaprobní pásmo.
Foto zástupci: Nitzschia
acicularis, Nitzschia
aphibia, Nitzschia
cf. apiculata, Nitzschia
cf. linearis, Nitzschia
dissipata, Nitzschia
hungarica, Nitzschia
recta, Nitzschia
sigmoidea, Nitzschia
hvězdicovité kolonie, Nitzschia
sp1, Nitzschia
sp2, Nitzschia
sp3.
ROD: Surirella
Rod
Surirella má obdobnou stavbu schránky
jako rod Cymatopleura (viz popis u
té), tzn. že je opatřena dvěma křídly. Schránka však není příčně zvlněná. Valvy jsou ozdobeny
příčnými žebry, která jsou
prodloužena až na křídla.
S.ovata má jinak schránku s
pleurální strany lehce klínovitou, z valvální strany je heteropolární, s konci
tupě zaokrouhlenými. Křídla jsou vyvinuta poměrně slabě. Dva velké, laločnaté
chromatofory přiléhají k valvám. Žebra na valvách jsou uprostřed přerušena
zřetelnou pseudorafe, jsou dosti široká, v počtu 4-7 na 10 mm a zabíhají téměř až do úzkého, lineárního
osního pole. Rozměry buněk jsou 15-70 x 8-23 mm a opět se tu vyskytuje
celá řada variet. S.ovata je značně
rozšířena v bentosu všech druhů sladkých vod.
Foto zástupci: Surirella
ovata, Surirella
valvární pohled, Surirella
pleurální pohled, Surirella
sp1, Surirella
sp2, Surirella
sp3, Surirella
sp4.
ROD: Cymatopleura
U
rozsivek skupiny, do níž patří C.
librilis, je
charakteristickým znakem existence tzv. křídla, což je vlastně rozšířený záhyb buňky v místě, kde přechází
valva v pleuru. Křídlo je jak na epitéce, tak na hypotéce po celém obvodu buňky
a právě v něm je umístěna trubicovitá
rafe, takže každá téka má vlastně rafe dvě, které je ovšem nutno považovat
za dvě větve jediné rafe. Rafe se
otvírá ven úzkou štěrbinou, dovnitř buňky pak četnými kanálky.
Druh
C.librilis má široce lineární
schránky, uprostřed poněkud zúžené, ke koncům náhle zúžené a zašpičatělé. Křídla
jsou úzká. S pleurální strany je vidět, že celá schránka je příčně zvlněná a
zprohýbaná. Valvy mají jemná příčná žebra, která dosahují až do osního pole,
kde jsou přerušena zřetelnou pseudorafe. Dva velké chromatofory se zoubkovanými
okraji přiléhají k valvám. Délka schránek dosahují až 300 mm, šířka až 40 mm. V důsledku silné
proměnlivosti schránky je známa opět řada variet. Žije v litorálu sladkých vod
a v bentosu hlavně eutrofních nádrží a je značně rozšířena.
Foto zástupci: Cymatopleura
librilis, Cymatopleura
sp1, Cymatopleura
sp2, Cymatopleura
sp3.
Foto zástupci další druhy:
Achnanthes
lanceolata1, Achnanthes
lanceolata2, Achnanthes
slizové stopky.
Amphora
ovalis, Amphora
sp1, Amphora
sp2.
Didymosphenia
sp1, Didymosphenia
sexuální reprodukce, Didymosphenia
valvární pohled.
Ellerbeckia
pleurální pohled, Ellerbeckia
valvární pohled.
Meridion
circulare, Meridion
vějířovitá kolonie.
Mořské
rosivky, Mořské
rosivky upravené.
Rhizosolenia
sp1, Rhizosolenia
sp2, Rhizosolenia
sp3, Rhizosolenia
sp4.